Trocha historie bez pointy

podzim, slunce, voda a pohodaVůbec nevím, proč jsem si na to dneska vzpomněla. Možná proto, že na září plánuju srazík a vymýšlím soutěže…… Rozhodně tohle bývá dost zajímavá akce. Sousední vesnice jednou do roka pořádá veselé odpoledne: místní podnikatelé zaplatí startovné, seženou pětičlenné týmy ( s minimálně dvěma ženskejma) a už to frčí… Já se k tomu nachomejtla jen jednou, ani nevím jak. Byli jsme tři holky a dva kluci, v celku nic moc tým. Loupání jablek o nejdelší šlupku, štafeta na chůdách, ježdění na kanoi po koupališti a čert ví co ještě. Končilo to plaveckou štafetou – první skočí na hloubce, doplave na mělko, vyleze na molo dělící mělko od hluboka, vyžahne pivo, doběhne na břeh. Druhý to má obráceně, takže nejdřív pije a pak plave a třetí, poslední, zase nejdřív plave. Jo jo, při plavání pro kanoi se na těch třiceti metrech moje plavecká minulost neprojevila, ale tady bych mohla zářit. Jenže nevypiju pivo ! Opravdu, v té době mi pivo nic neříkalo a o tom, že bych vyžunkla flašku naráz, se mi mohlo jen zdát. A taky nebylo nic moc teplo, přece jen jsem zimomořivka. Závěr? Poplavou dva mužský a jedna ženská, beze mně. Milan nastoupil na start:„Tak jo, já poplavu, ale máš mě na svědomí. Pivo sice vypiju, ale neuplavu to.“ „Tak se Rybo připrav, budeš pro mě skákat!“ „Já v životě neuplaval naráz víc jak deset metrů“. Tyhle hlášky vystřeloval neustále dokola v náhodném pořadí. Nevydržela jsem to, svlíkla jsem se do plavek a odstrčila ho. Zároveň jsem si všimla, jak Andrea, která měla plavat poslední, na sebe souká atletické startovní číslo. Vcelku mi zatrnulo, protože plavat s čímkoli na sobě, kromě připláclých plavek, je docela záhul. Takže následovala další změna – Andrea sundala číslo, byla nastrčena na start a plavala první. A já se hned po startu chytla s organizátorama, že to nemyslej vážně, nechat ty opilý lidi plavat s číslem, dyk je to hrozný, že vůbec netušej, jak blbě se s tím plave….. Odpověď byla zajímavá: „No, to je právě ta legrace. Ty možná víš, jak je to hrozný, ale oni ne, tak se o ně nestarej.“ Na můj argument, že já to uplavu bez problémů, ale oni se jim utopěj, žádná reakce nebyla. No nic, ukázalo se, že našemu týmu se vyplatilo taktické popíjení sody během soutěže, takže Andrea sice doplavala druhá, ale pivo do sebe naklopila excelentně a my měli náskok, Petr se sice spíš topil než plaval a já jsem skákala druhá, ale těch pět metrů, co jsem ztrácela, jsem na skoro padesáti metrech dohnala s přehledem. Pivo jsem částečně nalila do sebe, částečně na sebe a v cíli jsem byla první. Jak jsme dopadli celkově, to moc netuším, protože následovala další rozplavba ( ti už měli rozum a na čísla se jim vykašlali) a časy jsem nestudovala. A úplně celkově jsme byli rádi, že nejsme poslední :-) No, vlastně to nemá žádnou pointu, jen jsem potom šla kolem skupinky soupeře a slyšela jsem, jak se klukovi trošičku posmívaj, že jsem ho přeplavala o takovej kus a zaslechla jsem jak on říká: „Náhodou, to byla závodní plavkyně. A věděla, že ty čísla jsou pitomost a taky jim to řekla !“