Cesta tam

a naštěstí už né zpátky.... nemusím mít všechno
O víkendu nám Plagáti vyprávěli, jak stíhali busík do Hradce ve tři. Nestihli. O dvě minuty. A já si vzpomněla na svůj vánoční stíhací závod. Bob v Brně a já v Praze, to dlouho nejde, takže hned pětadvácátého jsme byli domluveni, že se objevím v Brně. Fajn, před vánocema jsem nažhavila internet a hledala vhodný spoj. A rozhodla jsem se, že poprvé vyzkouším vlak. EC do Brna s relační slevou jen o málo dražší než busík a o malinko pomalejší - to vše nahrazeno světlem, teplem a klidnou jízdou. Na nadraží mě vezl bratr se švagrovkou, páč se stejně přemisťovali domů.... "Tak ahojky a nemáme radši počkat až odjedeš? Kdyby byl problém? " "To je v pohodě, klidně jeďte, já to zvládnu." Houbeles. Paní pokladní na mě koukala jak z jara a sdělila mi, že vlak už týden jezdí z Hlaváku.... Vzmohla jsem se jen na něžné dopr... a vypálila do metra. Z Holešek na Hlavák je to asi sedm minut, vlak jede za patnáct, kdyby jelo hned metro....metro hned jelo, jenže to já jsem byla ještě na schodech. Interval je deset minut. Bratr se švagrovkou byli zrovna na Hlaváku, když jsem jim volala. Otočili se a svištěli pro mně. K pokladně jsem přiběhla dvě minuty po odjezdu vlaku. Jak na potvoru neměl zpoždění. To už mi Bob po telefonu diktoval další spoje - za patnáct minut z Florence jede bus. Vlítla jsem do metra, koukla na hodiny a zjistila, že poslední metro odjelo před minutou. Celý svět se spiknul ! Chvíli jsem bulela na nástupišti a prozváněla bratra. Tentokrát měl bratr rozum a nikam neodjeli. Odvezli mě na Florenc. Já v autě štkala, bráchovi i švagrovce cukali koutky. Uf, ještě že to jelo hned z jedničky. Ještě tři minuty jsem seděla v busíku s otevřenejma dveřma :-) Vzteklá, rozlítostněná, ubulená ;))))) Žádný světlo, žádný teplo, sedačky takový ty bez sklápěcích sedadel a ještě to jelo přes Jihlavu. A hned po odjezdu telefon. Máma: "Ha ha ha, tak mi právě volal bratr, že jsi měla nějaký problémy, ha ha ha ." A další telefon. Bob. Klidně poslouchal, jak si stěžuju, jak fňukám a jak se lituju a kdy teda dorazím. A já u toho stěžování, fňukání a litování se poslouchala, jak se Bobova maminka někde za Bobem směje, až se za bříško popadá....... Ták, já si můžu umřít na infarkt z těch nervů a ostatní se dobře bavěj. A to nemluvím o tom, že jsme měla jazyk na vestě, v rameni díru od desetikilový tašky a funěla jsem jak sentinel:-) A to všechno proto, že české dráhy v prosinci mění jízdní řád, zatímco idos se nic změnit neobtěžuje ;)