úterý 27. dubna 2004

O divadle a lidech 2

Před časem jsem narazila na článek o tom, jak těžké je dělat uvaděčku v multiplexu. Připomnělo mi to kus mého života … 6 let strávených v divadle

Další skupinou jsou lidé, o kterých často ani nevíme, i když jejich přítomnost tušíme – kdo asi teď otevřel oponu, kdopak to asi zhasl, kdo pustil hudbu…..rekvizitáři, maskéři, garderobiéři, inspicienti, zvukaři, osvětlovači, kulisáci. Někteří tak trochu mezi umělce pronikli, někteří ne… někdy jsem si říkala, co je u divadla drží – divná pracovní doba, žádné velké peníze. Zjistila jsem, že asi opravdu to bude láska k divadlu…. Posledním personálem zajišťujícím chod divadla jsme byly my, uvaděčky- to ypsilon píšu záměrně, protože mužský se mezi námi objevil opravdu jen výjimečně . Herci nás ignorovali, technika si taky přišla víc umělecky, diváky jsme obtěžovaly :o) Ale i tak mě to tam bavilo, přece jen jsme občas byly nepostradatelné – při hledání WC nebo bufetu, když jsme vyhazovaly lidi, co si sedli na jiné místo a nechtěli ho opustit, občas jsme se slitovaly a pustily někoho bez lístku, někdy jsme někoho posadily lépe, než si zaplatil. Ale taky jsme nepouštěly opozdilce do přízemí a statečně jim vysvětlovaly, že musí do přestávky stát nebo jsme se jim snažily najít do přestávky jiné místo – to jsme se občas dověděly. Jednou paní chtěla slézat s lože do přízemí, že prý svoje volné místo vidí a že to není vysoko a celou tu dobu nás proklínala….. Taky chtít u vchodu po některých divácích vstupenku bylo na pováženou – „to jsme snad v cirkuse? Příště budete chtít vidět i občanku“ dověděla jsem se jednou od jednoho pána. A občas jsem si vyslechla: „já lístek zásadně nemám, vy nevíte, kdo já jsem?“ no, nevěděla jsem. Je docela zajímavé, že opravdové osobnosti s tímhle problém nemají – většinou měly lístek a když neměly, slušně se omluvily a požádaly o posazení. Jednou se mi takhle podařilo vyhodit pana režiséra Bednárika – neměl lístek a ještě přišel pozdě :o) Náš hovor zakončil slovy: „čo sa dá robiť, dievča moje sladké, pojdem zo zadu, tam ma vždycky posadia“ a s úsměvem odkráčel…… kdo to byl, to mi řekly až moje kolegyně, které se moc pobavily a škodolibě čekaly, kdy mě za to vyhodí.

Žádné komentáře:

Okomentovat