Hopsavý víkend

Nejdřív jsem o tom nechtěla psát, ale přece jen to byl nezapomenutelný zážitek ( ještě minimálně do zítra na to nezapomenu, jak mě ty nohy bolej). Rozhodně už chápu, proč kovbojové chodili, jak chodili. Sedět na koni je pro člověk s normálníma vcelku rovnejma nohama docela dost bolavej zážitek ;)

Jo jo, vyrazili jsme s Bobem obhlídnout farmu jedněch známých na Šumavě. K pozvání patřil i příslib ježdění na koni. Bob je starý koňák, takže se moc těšil a já měla slíbený učení. Taky jsem se těšila, protože na Bobově kombi-kobyle, která přečnívá ve stádu na výšku i na dýlku, se moc učit nedá.

Prohlídli jsme stáje, Bob dostal přiděleného koně, vyčistil ho, osedlal a s jednou místní  slečnou vyrazil na  vyjížďku. Já zbyla na krku druhé místní slečně a malému drobnému koníkovi Efezovi. Teda Efezovi jsem zbyla na zádech....Slečna dostala instruktáž, že jsem střevo a ať se mnou zkouší základy, hlavně rovnováhu na sedle ;) Ještě u stáje jsem si nasadila o dvě čísla větší přilbu a statečně jsem se vyhoupla do sedla. Po vylézání na Bobovu princeznu byl tohle jednoduchý úkol a poprvý a naposledy jsem vypadala jako frajerka. Pak mi bylo dopřáno ještě asi pět minut slávy, kdy jsme byli s Efezem chůzí vedeni do ohrady.

A v ohradě to začalo. Efez byl na lonži, já na Efezovi a slečna na zemi: "paty dolů, špičky ke koni, kolena tisnout ke koni..." Uf, byla to dřina, páč když dám dolů paty, automaticky se mi vytočej špičky jak Chaplinovi, ale hotovo...."a teď ještě narovnat záda, lopatky k sobě, prsa vystrčit....a už zase máte ty paty nahoře, ale ty špičky ke koní a ty záda narovnat, paty dolů...."  Po chvíli to vzdala a začali jsme cvičit rovnováhu - obě ruce rozpažit, a kmitat do stran, a oběma rukama podrbat Efeze mezi ušima, a přehodit nohu Efezovi na krk a druhou - príma tureckej sed, a ještě se pustit, a přehodit nohu přes sedlo a znova ( kuk koni na zadek) a ještě jednou a zase celý zpátky....

Když na to tak myslím, tak ještě že byl Efez po zimě stráááášlivě línej, protože při každý figuře, kdy jsem jen tak tak balancovala, se skoro zastavil ;) Nechtěl mě mít na svědomí. Zkouška mojí šikovnosti skončila holubičkou v kleku na sedle, sdělením, že slečna dřív jezdila voltiž ( kurnik, jak se tohle blbý slovo píše?) a mojí radostí, že jsem nemusela dělat stojku.

A následoval klus - moc príma. Na Bobově princezně jsem poprvé málem vylítla ze sedla, ale na tomhle líném koníkovi to šlo. Docela šlo. Teda moc mi to nešlo, ale šlo mi to líp ;) Prostě jsem nepadala. Vlastně to bylo fajn - rytumus vysedání mi říkala slečna, já poskakovala jak blbec, při každém třetím vydesednutí mi spadla přilba do očí, takže jsem bez problémů plnila požadavek na zdviženou hlavu a ani tak jsem neviděla, kam se řítím, ruce mi lítaly vzduchem a obě nohy mi vypadávaly ze třmenů. Ale chvílema, když jsem zrovna zvedla přilbu, zastrčila nohy, stiskla kolena a soustředila se, jsem vypadala, že to jednoho dne půjde ;)

Pak byl Efez puštěn, já chňapla otěže a měla jsem se procházet..... moc se mu, potvůrce nechtělo, kopala jsem do něj jak o život, ale vždycky popošel dva kroky a zůstal stát ;) No co, příště to snad bude lepší. Pak už mě čekal jen seskok dolů následovaný zjištěním že si asi dlouho nesednu, že možná dlouho nedám nohy k sobě a že vůbec budu ráda, když v příštích pěti minutách udělám aspoň jeden krok...

Sportu zdar a jezdectví zvlášť ;) už se těším na příště a uvažuju, jestli si nepořídím nějaký vhodný polštářek !