Před časem jsem narazila na článek o tom, jak těžké je dělat uvaděčku v multiplexu. Připomnělo mi to kus mého života … 6 let strávených v divadle
V divadle byl už asi každý z vás, aspoň jednou v životě, ale asi málokdo měl možnost nakouknout do zákulisí. Já to štěstí měla – jen, nevím, jestli to nebyl spíš nerozum, dělat uvaděčku ve Stavovském divadle ( mimochodem, doufám, že se mnou souhlasíte, že to je nejkrásnější divadlo v Praze :o))) , ale rozhodně to byla zajímavá zkušenost. Kdybych se tam nepohádala a vzteky neutekla, asi bych tam pracovala doteď. Krásné prostředí, spousta lidí – hodných, milých, protivných a nepříjemných, z divadla i z ulice……a ze všeho nejradši jsem nosila kytky na jeviště. Tolik kytek bych jinak v životě neviděla. Hlavně baletní a operní premiéry – to bylo jak o pohřbu. Nevěřili byste, jak mohou být kytky těžké a jaká je to dřina předávat někomu pět pugétů aniž jediný upustíte na zem. Lidí kolem divadla se pohybuje hodně – první asi každého napadnou herci. Herci, tanečníci, zpěváci a orchestr, choreografové, režiséři, zkrátka umělci, to je takový svět sám pro sebe, každá skupina má svojí uzavřenou komunitu, vznášejí se v jiném světě, který je nám, smrtelníkům uzavřen.. Herci bývají afektovaní, zpěváci hovoří zvučnými hlasy, baletky chodí jako kačeny. Rozhodně se dají od ostatních dobře odlišit ;) Další skupinou jsou lidé, o kterých často ani nevíme, i když jejich přítomnost tušíme – kdo asi teď otevřel oponu, kdopak to asi zhasl, kdo pustil hudbu… ....je to ještě dlouhé, takže další dodám později ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat