Dolce vita

když je někdo blbej, nepomůže ani svěcená voda ;)
"Rybí, my jdem nakoupit nějaký to víno, jak se anglicky řekne sladký? " Prozradila jsem jitce sladké tajemství a za pár minut jsem koukala, jak s Ganzou a Josém hopsají přes čtyři rybářské lodě zpátky na palubu, každý v ruce aspoň jeden pětilitrový demižonek vína.... jj, italský stolní červený, to je ráj. A to červený moc nemusím ;) Druhý den dopolko sedíme o město dál v kavárně nad kapučínem a já prohlížím sáček s cukrem...Ty Bobe, my jsme trdla, dyk to přece ví každý, jak se italsky řekne sladký ;) Bob se smál. Večer jsem při procházce městem vyrukovala s touhle informací na Jitku. Zůstala stát, zamyslela se ( měla jsem strach, aby se jí nezačalo kouřit z uší) a že prej neví. Říkám jí: no přece dolče ;) .....Jitka vykulila oči, že to nikdy neslyšela, zatímco Ganza ( který tvrdí, že umí jen česky) se začal smát a konstatoval: "No jo, dolce vita" Jitka mlčela, koukala jak puk. Ani dolce vita jí nic neříkalo. Když jsme jí to přeložili, tak se na nás podívala, že to přece ví, ale že nás teď neposlouchala, protože koukala na ten krám naproti, že tam maj hezký věci :-))) Někdy bych chtěla být blbá. Mám pocit, že jednodušší lidé mají sladký život.