tady namalujeme čtvereček, přes něj úhlopříčku a tady zmáčkneme. Uáááááááááááááááá
Tak jsem před chvilkou dočetla smutné povídání od Bíny a zpomněla jsem si na svoji první a zatím jedinou operaci. Když si na to vzpomenu, tak se musím usmát. Vlastně ten slepák byl jedna z nejlepších chorob, jaký jsem kdy měla - jeden večer jsem byla zelená a svíjela jsem se v křečích, druhý den už mě jen trošku tahala jizva. Ještě měsíc před tím se moje nová obvoďačka na vstupní prohlídce divila, že jsem ještě nikdy nebyla v nemocnici. Asi jsem si přišla méněcenná a tělo se to rozhodlo napravit. A nebo to bylo proto, že jsem uváděla každý den do noci v divadle, do toho jsem malovala u našich byt a ještě jsem se chystala na první samostatnou jízdu autem na chalupu. Prostě stres. V pátek ráno jsem dorazila do rachoty autíkem s plánem, že ve dvě to zabalím a posvištím na víkend. Od rána mě trošku bolelo břicho, ale co, to se srovná. Cestou na oběd mi kolegyně říkaly, aby to nebyl slepák. "Né, já nechci žádnou jizvu, slepák to není a nebude ! " V jednu už jsem seděla ve služební autě a kolega mě vezl na pohotovost ( zkuste si v pátek v jednu odpoledne na malém městě najít doktora). Paní doktorka koukla, zmáčkla, napsala lísteček a prej se vsází, že do včera jsem po operaci. Ták, sehnat někoho, kdo mě odveze i s autem domů, doma nabrat bráchu s přítelkou a hurá na Bulovku. Teda, za to čekání bych je fakt nakopla, ještě že byl při ruce záchod a lavičky, na kterejch jsem mohla ležet. Pak autíkem na gyndu, poblindit jim ordinaci a zase zpátky na chirurgii.... Tam si mě vzal do parády krásný mladý doktor s roztomilým medikem :-) Pan doktor mě ukazoval jako typický případ - kreslil mi po břiše čtverečky a čárky, pak někde zmáčknul a já zařvala. Pak přišel na řadu medik... krásně se červenal, lechtal mě na břiše a pak zmáčknul jinde. Znova, zase. Sice mi bylo pěkně blbě, ale musela jsem se smát. Chudák kluk. Ták, chvíli ještě počkat, než definitivně strávím oběd, vyholit, svlíknout a hurá na sál. Asi mě ti doktoři museli pěkně nenávidět - v pátek v sedm večer :-) Ale jizvu mám hezoučkou, skoro není vidět a nedávno mi jeden starý pan chirurg při jiném vyšetření říkal: "Á, kýla z dětství " Jediný, co mě v nemocnici trápilo, byl hlad. První moje věta ráno po probuzení byla: "Co dostanu dobrého?". Když mi řekli, že první den jíst nesmím, málem mě kleplo. Když už jsem jíst mohla, tak zase byly samý krupicový a rejžový kaše. Takže za ty čtyři dny jsem od nich snědla bramborovou kaši. Zbytek byl vlastní kašovitý proviant. Jo, bylo to roztomilý, ale že bych to musela mít častějc, děkuju, nechci.
Žádné komentáře:
Okomentovat