tak se připojím, i když trošku jinak...
Loni jsme měli se spolužákama deset let od matury. Jo, letí to. Doteď jsem schopná vzpomenout si na čísla otázek, i co se pod nima skrývalo. Co jsem věděla a nevěděla...třeba jsem nevěděla, že Arbes bydlel na Smíchově :-) Ale mnohem víc se mi každé jaro vybavuje, jak jsem byla nešťastná z toho, že něco končí a já nevím, co bude dál. V den posledního zvonění jsme byly se spolužačkou v divadle podívat se na naši další spolužačku, jak pěkně hraje (tuším, že to byl Cyrano v Rokoku - teda ona byla Roxana :-)))) a večer, když jsem se vracela domů, šla jsem pomalu, oklikou a přemýšlela.... Přemýšlela, kdo ze spolužáků mi bude chybět, a kdo ne. Co mě čeká dál. Kam půjdu, koho potkám.... domů jsem si přinesla kytici šeříku a zmatek v hlavě. Každý rok si na to vzpomenu, když večer cestou domů potkám rozkvetlý šeřík, nebo jiný keř...Včera to ve mně vyvolaly květy hlohu :-)))) Stejný pocit jsem měla i na základce, ale nemám ho s ničím spojený, snad jen se zapomenutejma bačkorama, a ty moc často nepotkávám, ten šeřík je zákeřnější....
Žádné komentáře:
Okomentovat