Asi už to tak bude - vrhám se do úklidu na nebezpečném území a čučím na filmy, u kterých řvu jak raněná želva....
Včera mě zase Bob nechal doma samotnou a podle toho to vypadalo. Vzhledem k tomu, že jsem se hysterický mycí úklid vrhla v pondělí, včera jsem se rozhodla pro jemné přemisťování věcí na místo... až jsem uprostřed budoucí ložnice narazila na lišty k linu a rohodla jsem se je přemístit ke kraji. Ještě tak dva dny a přešly by samy - kvetla na nich báječná plíseň. Ve mně vykvetl vztek. Tak trochu na kocoura, kterej před časem převrhl vázu s vodou, tak trochu na mě, že jsem si nefšimla, kam až to zateklo a ze všeho nejvíc na Boba, protože to lino nám dělali před dvěma měsíci, lišty jsme koupili dva dny na to.... a prostě už dávno měly být jinde. Já nebohá jsem si přivedla domů přesně to, co jsem nechtěla. Celej život naše rodina trpí tatínkovým nadšením ke kutilství, které se občas objeví, ale jak rychle se zjevilo, tak zmizí a doma zůstávají nedodělky.... a já mám doma to samýýýýý. Pomooooooooooooooooooooooooooooc !!!! No nic, když mě přešel vztek, tak jsem usedla k televizi a využila jsem Bobovy nepřítomnosti, abych dokoukala Smrady. Před časem mi totiž Bob zakázal se na ně dívat, protože nějak nezvládl moje fňukání prokládané usilovným pláčem a doprovázené větami typu: "Lidi jsou svivně" " To snad není možný" a "Chudáci děti, jak oni k tomu přijdou". Tenkrát jsem to sice vypla, ale zbytek jsem si nahrála a včera to s pláčem dokoukala. Fakt jsem u toho bulela jak raněná želva a bylo mi z toho špatně. Ale asi je to fakt zvláštní druh masochismu. Někteří lidé se rádi bojí, já ráda lituju... Podobně ráda jsem se koukala na seriál Co potom. Bulela jsem u něj, nemohla jsem z něj spát, ale další týden jsem statečně koukala. Holt jsem nenapravitelná. Jo, ještě pro Loar: nešilhám, nešilhám, nešilhám a photoshop ať ti sežere virus :-P
Žádné komentáře:
Okomentovat