Hubu jsem si nerozbila, tak je to dobrý
Konečně jsme vyrazili s Bobem na brusle. Letos poprvý. Na jaře byly Bobovy brusle nezvěstné a v létě nebyl čas. Za ten rok jsem všechno zapomněla. Teda úplně všechno ne - bruslit tak jako dopředu umím. To jsem uměla hned od prvního stoupnutí na kolečka ( holt je to stejný jako na ledě), ale neumím zabrzdit.... Zkouším spoustu metod, všechny dobře přibržďují až do zastavení, ale zastavit tak nějak zprudka fakt nezvládám. Naštěstí jezdíme většinou na rovině nebo na mírném kopečku, takže moc brzdit nemusím ;) V nejhorším mám vypracovanou metodu "HUP NA TRÁVNÍK " Tam to totiž zabrzdí samo a když náhodou spadnu, tak si moc neublížím ;))) Ještě jsme u toho bruslení zvládli vyzpovídat naší kamarádku ;) Má nového přítele, takže jsem jí zahrnula důležitejma otázkama a dověděla jsem se, že je skvělej :-)))) Tak jim držím palce. Pak jsme se zabalili a naklusali do Rock Café, kde koncertovala skupina Chorea Minor ;) Pokecali jsme s Perkele, poslechli si tři písně a svištěli jsme domů..... Bylo to od nás nespolečenské, ale prostě co nenaspíme do čtyř do rána, to nenaspíme ;) Kocour je holt nadělení..... Bob měl doma k Luciánovi docela zajímavý a jímavý proslov o tom, co všechno ho čeká, jestli bude ve čtyři ráno zase kňourat. Proslov zakončil větou: "Pane Lukiáne, dneska máte poslední šanci." Lukián to asi pochopil, protože do čtyř spal na mém nočním stolku v pelíšku a ve čtyři sice zmizel, ale žádný kvílení se nekonalo. Ráno jsme ho objevili spícího na Bobových kalhotách vedle postele ;) Prostě čtvrtá ranní je moc i na kocoura ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat