Střípky

guláš bez poklice
Pořád se něco děje.... V pondělí jsem uvařila svůj první guláš. Pro Boba, aby měl přes den co baštit. No, jako maminčin nechutnal. Vlastně asi ani moc nechutnal jako guláš, ale jíst se to rozhodně dalo, zvlášť poté, co do toho Bob překlopil půl slánky a pepřenky. Ale maso bylo měkký, omáčka nespálená... prostě příště to jen líp dokořenit. Kocour už vesele chodí dvířkama ve dveřích do ložnice. Ani ráno nečeká, až otveřem dveře. Vůbec je teď s Luckou legrace. Jak přes zimu málo jezdí na rekreaci na chalupu, mívá doma báječný kočičí amoky. Číhá na kde co a na kde koho. Honí po bytě plyšový myšky, loví knoflíky na gauči a občas běhá i po stropě. A stráááášně žere - už má skoro pět a půl kila. Dneska jedu sama do Brna. Bobovým autem. Docela se bojím, protože poslední dobou moc neřídím. Teda řídím, ale jen Praha - fabrika a to jednou týdně, čili nic moc. Ráno jsem ztratila ze zadního kola poklici, což beru jako varování, abych se do moravský metropole řítila s rozumem. Ták, a právě jsem dopila čajík a dobaštila rohlíky s nutelou. Po bříšku se mi rozlilo hezký teplíčko, přestávám oplakávat tu ztracenou poklici a začínám mít dostatek energie na další plánovací škatulata. Takže jdu tvořit hodnoty.