Že by problém s identitou?
Odjakživa jsem byla spíš studený čumák než mazlivá holčička. Mazlení za mě u rodičů obstarával bratr. Prej už jako mimčo jsem každý vzetí do náruče brala jako fajn příležitost rozhlídnout se, místo abych přitiskla tulivě tvářičku ke krku toho, kdo mě nese... Teda, né že bych se nerada tulila, to já ráda, ale jakmile mě Bob i jen drží za ruku, nemůžu usnout. O schoulení v náručí nemluvě. Prostě když chci spát, musím se odkulit o kousek dál.... Dokud jsme měli malou postel, Bob počkal, až usnu a zase se přitulil, ale teď je to daleko a občas si tak postěžuje mezi kamarády :-) Zajímavý je, že mu vždycky přitakávaj holky. Kluci se naopak přidávaj na mojí stranu, že taky tak nemůžou usnout, že je jim horko a tak.... Tak nevím, jestli to nemáme podivně otočený....
Žádné komentáře:
Okomentovat