Všude bílý sračky. Uřvaný ptáci. Nataženej zadek. Hnusný máslo. Svět se zbláznil.
Si to tak štráduju do práce po zasněženým sídlišti, poslouchám prozpěvování ptáků a sumíruju si, jak sem napíšu, že si už týden myslím, že snídám hnusný křenový pomazánkový máslo, který křen nevidělo ani z rychlíku a teprve dneska jsem zjisitla, že jsem v regálu šáhla vedle a pomazánkový máslo není křenový ale lahůdkový a.... ...a podjela mi noha. Naštěstí jsem to ustála, ale natáhla jsem si u toho zadek, takže mám pocit, jako bych včera aspoň dvě hodiny hrála squash. Romantika je romantika, ale kurnik, někdo ten chodník posypat mohl, aspoň v tom kopci. Už včera jsem měla toho počasí plný zuby. Vylezla jsem z fabriky, venku těsně nad nulou, mokro a přede mnou dvacet kiláků cesty autem. S vyděšeným výrazem jsem se řítila stovkou po dálnici a slavnostně dojela k poště. Ovšem po výlezu z pošty se ukázalo, že jsem se radovala předčasně - že sice domů to mám už jen pět minut, ale zato z nebe padá cosi, co není ani voda, ani led ani sníh a že to na chodníku vytváří báječně klouzavou mazlavou hmotu. Nakonec jsem celá já i auto, ale domů jsem dojela naprosto vyšťavená a protivná jak necky. Auto dneska hajá doma a až do pátku, kdy zřejmě budu nucena drandit do Brna, tam hajat bude. Howg.
Žádné komentáře:
Okomentovat