Týden osmnáctý (podruhé)

nelekat se ,jen najíždím na systém lékařů a čísluju podle ukončenýho týdne a né průběžnýho, jako do minula......

Tak jo, osmnáctej tejden skončil asi v sobotu. Nebo možná už v pátek. V těhle drobnejch nuancích se nevyznám. Ale jednoznačně už prostě skončil a my se s Uzlíkem přehoupli do devatenáctýho. Minulej tejden jsem strávila doma, coby marod. Využila jsem toho k běhání po doktorech (už jsem se chlubila, že mám krásnou EKG křivku a slyšela jsem mimísí srdíčko) a kradení šunky nebohejm paním. A hlavně, hlavně jsem sledovala pupík - jestli už kouká a jestli se v něm něco hejbe. A on už vážně pomalu vykukuje a při troše fantazie se dá říc, že mimíse cítím. První defintivní rozhodnutí, že ty cuaknce jsou Uzlík, jsem učinila v pátek, když se Lucián po dlouhý době nevyhnul mýmu bříšku obloukem, ale naopak si na něm ustlal. Sice mu trochu vadilo, že do něj žďuchám lotkama, jak cvakám na klávesnici, ale vypadal spokojeně a hodlal usnout. Dvě cuknutí v mým bříšku udělaly spaní ráznej konec - Lucián si stoupl, naježil se, chvíli nevěřícně zíral a zmizel. Dovoluji si předpokládat, že byl načutnut :o) Jinak soustavně jím. Jím snad všechno, co mi přijde pod ruku. Pořád musím uzobávat, jinak mě pálí žáha. Momentálně ujíždím na dětskejch přesnídávkách, burzionech, polystyrenovejch chlebech a hlavně na arizonkách a červenejch fidorkách.... tak doufám, že nebudu za chvíli jak koule. V pátek mě teda ještě vyděsil telefonát od sestřičky holčičí paní doktorky. Prej mi ve stěrech našli dajakýho koka a potřebujou zjistit, jestli není v močovejch cestách - že se jim tam mám v pondělí přijít vyčůrat :o) Tak jsem tak pátrala na netu a zjistila jsem, že koků je spousta - část z nich nevadí, ale jeden nebo dva jsou prevíti. Zbavit se jich vlastně nejde, páč je čék v sobě má, a je jen otázka času, kdy se na to nesprávný místo zase sami vrátěj. A můžou ublížíti miminku - při porodu, když se s nima potká. No, a paní doktorka říkala, že teĎ to nemám řešit, jen to musíme přeléčit, esli je to i v moči, páč později by mohly být komplikace. Takže jsem jim tam zanechala, co si přáli, a vesele odhopkala do práce, páč nemá cenu žrát se něčím, s čím nemůžu nic dělat a co zatím nic nepůsobí. jo, a sice to sem nepatří, páč je to ze včera, ale dopoledne jsem opravdu opravdicky cejtila Uzlíka !!!!! a večer jsem se nějak podivně nafoukla (by mně zajímalo, co jsem kde snědla), vypadala jsem jako o tři měsíce dál, málem jsem umřela bolestí a dneska jsem sice setsakra splasklá, ale ten správnej pupíček už mi zůstal ! HURÁÁÁÁÁ - konečně se mě lidi začnou sami ptát a já začnu s lehkým začervenáním a s úsměvem od ucha k uchu odpovídat: "Jo jo, je to tak !"