Pečující

jo jo, to je najednou starostí....
Je to neuvěřitelný, ale rodiče, se kterejma jsem v poslední době byla ve spojení tak max. jednou týdně a to ještě kvůli dohodě o přesunu kocoura, se o mně zase začali starat. Co je Bob v nemocnici, volají aspoň jednou denně. V úterý mě dokonce vzali na véču !!!!! "Je to sice jen hospoda, ale vařej výborně" Zcela evidentně vaří výborně buď ten druhej kuchař a nebo i tenhle, ale né těstoviny..... (asi mu nikdo neřek, že voda na těstoviny se solí a slovo Al dente asi považuje za nadávku, ten špenát o soli taky nevěděl) A pak, že se pojedeme podívat, kde vyrostly pěkný nový domy. Prej tam jsou možná ještě volný byty. A že je vezmu autem. Už když otec nasedal na sedadlo spolujezdce, bylo mi jasný, že to bude o nervy. Zlatej Bob. Támhle si přibrzdi, tady dej přednost zprava, támhle si podřaď...... Když jsem pak zaparkovala, vypadal zklamaně, že mi to ani jednou nechcíplo. Radost mu spravil až návrat z desetiminutový procházky - nechala jsem totiž svítit :) S vítězoslavným úsměvem mi sdělil, že to věděl, že něco nezvládnu. A můžu já mu vysvětlit, že se mi to za půl roku stalo podruhý a to to nemá alarm? :DDDDD Odteď budu po každé jízdě s otcem dostávat instruktáž, že mám vypnout světla.