Sebevražda.
Všechno je jinak. Zrušnej šatl mi změnil život ;) Vyjet totiž od nás ze sídliště po půl osmý autem, to je fakt tragédie. Úzký parkoviště, po kterým se ploužej děti do školy, zodpovědné matky a otcové, vezoucí své děti až před vrata. Někteří řidiči nechápou, že by měli nechat nejdřív vyjet ostatní, než se do tý úzký slepý potvornosti sami nacpou. Následuje taková spojovací silnice, po který se trousej gympláci a profesorský sbor, po vyjetí na hlavní následuje přechod se souvislým houfem studentů. Sem tam u kraje zastaví hodný rodič a vyhazuje puberťáka z auta. Pak už jen pět přechodů, z toho jeden s paní městskou policajtkou a to vše zakončeno semaforem, kde na zlenou stihnou doleva odbočit tři, v případě dobré konstelace čtyři auta, a je-li vpředu skutečně šikovný jedinec, tak jedno až dvě ;) Pozdějc se mi jezdit nechce. A dřív? Dřív by to šlo, když si odmyslím škrábání auta, stačilo by pět až deset minut. Jenže to jsou přesně ty minuty navíc oproti úprku na šatl. A sakra, když už ta legrace přijde na dva litry měsíčně, tak ať z toho něco mám, no né?
Tolik lidí, kteří Tě potenciálně můžou vytočit, v jinou hodinu, v takové koncentraci, potkáš opravdu stěží! :))
OdpovědětVymazat