Nepoučitelná

Byl by to krásný víkend, kdyby se v jeho závěru nezjevila nejlepší kráva...bude to trošku neurovnaný skládání myšlenek, jak se mi už od včera honí hlavou, ač závěr z toho je jasný a jednoznačný ;)
Ale jo, chápu, že když má někdo měsíc a půl starýho mimíse, je to pro něj nejdůležitější věc na světě. Ale tohle nebylo o mimísovi. Tohle bylo všechno o ní. Já jsem byla, já jsem dělala, já mám takovouhle jizvu, my jsme měli nejlepšího doktora a taky toho, co si ho berou celebrity (no, je to arogantní blbec), já jsem..., já jsem..., já jsem... Na miminko jsme se museli vyptat, co manžel, to nevím doteď a za celou dobu nepadlo "Jak se máte vy?" V první řadě jsem blbá a blbá. Tak nějak mám pořád i po dvou letech pocit, že ač už nejsme kamarádky, tak by se náš vztah mohl zlepšit a dostat se do stavu "vcelku dobrý známý". Evidentně si to myslím jen já. Kráva mně je ochotná pozdravit a s blahosklonným výrazem si vyslechnout, co říkám, ale dát mi dostatečně najevo, že o tom nic nevím. Už jste se někdy cítli méněcenní za něco, co ve skutečnosti méněcennost není? Prostě méněcenní jen proto, že vás do toho stavu někdo vmanipuloval? No dobře, je to můj problém, že se nechám, ale ....... Poprvé jsem si ten pocit prožila, když jsme kdysi asi měsíc po mých narozeninách vyrazili s krávou, jejím tehdy ještě přítelem a mým bratrem a švagrovkou na večeři. Měla to být (aspoň podle mně) trošku opožděná oslava mých narozek. Celé dvě hodiny jsem tam byla za blba - protože jsem singl a nevím, co obnáší partnerský vztah, - protože každý den od osmi pracuju, takže nečumím do noci a po dopolednách na bednu. Prostě všichni si měli co říc a nálada byla výborná až do momentu, kdy jsem promluvila já. Vtipy zůstaly nepochopeny, můj vkus na filmy byl šílenej, knížky čtu nemožný. Po odchodu z restaurace, těsně před nasednutím do auta, jsem dostala do ruky vraženej dárek (dajakej dárkovej balíček se sprchovým gelem) " jé, málem jsme zapomněli" Uf, tenkrát mě to hodně vzalo. Taky z toho důvodu, že někdo, kdo tvrdil, že jsem jeho nejlepší kamarádka a několik let mě štval proti švagrový kecama, jak mě švagrovka nemá ráda, jak mě pomlouvá a jak je nemožná, je najednou s ní nejlepší kamarád, zatím co já si musím ke své skoro příbuzné, cestu znova hledat. Podruhý jsem si ten pocit prožila včera. Ona za námi včera nepřijela na návštěvu, ona se přijela pochlubit a hlavně nás vzdělat. Teda né mně, ale švagrovku. Já jsem včera byla zase méněcenná. Méněcenná proto, že nemám dítě. Švagrovka byla vzata na milost, protože je těhotná. Jakýkoli můj pokus zasáhnout do diskuze čímkoli bylo oceněn pohledem - ty mlč, co ty o tom víš, tady mám patent na rady já.... o změně tématu radši nemluvím, to následoval pohled - no ty máš teda starosti, jediný podstatný je dítě. Teda ona asi ani nemyslela dítě, ale sebe - její bolesti, její problémy, její prožívání kdečeho, její obavy, její šikovnost při zařizování to vše prokládáno radami ke švagrovce co má a co nemá dělat....Ani náznak toho, že třeba i já budu jednou matka, stejně tak, jako kdysi ani náznak toho, že já bych si mohla najít partnera. Ach jo, co jsem čekala od člověka, který mi při naší deifnitivně poslední přátelský hádce vmetl, že jsem pro něj jen protekční rozmazlenej parchant (protečkní proto, že mi otec poradil, ať si sem pošlu životopis a pak jsem prošla pohovorama a zaměstnali mě) a že koukám jen na peníze. Od člověka, co nám ke svatbě blahopřál smskou. Od člověka, co se nestydí užívat věcí a peněz jiných, aby vzpětí dotyčnému vmetl, že neví co s penězma a že na ně dělá haura. A závěr? Snad jsem konečně pochopila, že jsem se srazila se sobcem, který mě bral za kamaráda jen potud, pokud z toho koukaly nějaký výhody...... Ze všeho nejhorší je srážka s blbcem, sobcem a učitelkou. Tragédie je, když je to všechno v jedný osobě.