Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem....Boba i mně to stálo spoustu sil, ale povedlo se ....
Tak jsem se ocitla na chaloupce, na které Bobovi rodiče hodlají strávit skoro celé léto. Aby nebyli odříznuti od světa, ocitl se tu i počítač.... ták, to jen, abyste věděli, jak jsem se tu vzala. Holt těchnika. A teď k tomu, proč jsem se tu ocitla :-) Dohodla jsem se s Bobem, že zkusím lézt na skálu. Brácha se švagrovkou se taky rozhodli, že do toho půjdou. Tak jsme půl odpoledne strávili nácvikem základních věcí, cvičně jsme lezli po louce za Bobem, tam jsme se zajistili, připravili na slanění a slanili... paráda. Bavilo mě to, dračí smyčku jsem se naučila hned a druhý den jsem se hlásila k lezení jako první, i když při pohledu na vybranou skálu ( na Rabštejně) se mi dělalo špatně. Bob vylezl nahoru, já ho jistila a vzápětí jsem se plná odhodlání vrhla na skálu. A pak to přišlo - než jsem vylezla těch dvacet metrů, dostala jsem dva hysterické záchvaty strachu. Třetí jsem předvedla, když jsem měla začít slaňovat.... Nakonec jsem se dolů svezla a cestou jsem si říkala, že dolů je to fajn :-) Pak lezl brácha. Ten se bál jen hupnout dolů. Jako nejstatečnější se ukázala švagrovka. Švagrovka, která od začátku říkala, jak se bojí, jak asi nepoleze a že fakt neví. Nahoru i dolů to zvládla beze strachu. Já se mezitím vzpamatovala a říkala si, že to ještě jednou zkusím, když Bob měl v plánu zkusit s náma aspoň dvě cesty.... Nakonec slezl Bob. Úplně zelenej. Že na nás fakt nemá nervy :-) No, ještě že nás má, bůhví na kolik skalek by musel vylézt bez nás, aby mu to takhle zvedlo adrenalin :-) No nic, ukázalo se, že jsem srabík ;) a že se mi z adrenalinu zvedá žaludek ... ale nevzdávám to. Jen co se Bob vzpamatuje, zkusím to zase :-)))))))
Žádné komentáře:
Okomentovat