Záchranná mise

aneb jak přijít ke kocourovi.....

To zase bylo ráno...teda pokud se době kolem pátý ranní dá říkat už ráno. Bob ani já jsme tak od půl pátý nemohli zabrat. Přetáčeli jsme, chruli, funěli, sem tam si povídali a pak zase zkoušeli usnout. Lucián rozradostněn, že už mluvíme, se usídlil u nás v posteli, radostně vrněl, přecházel a měnil stanoviště. A někdy tak kolem půl pátý začal žalostně mňoukat. Ale opravdu strášně moc žalostně. Tak jsem ho volala, nadávala mu, syčela ať mlčí a mudrovala na téma, že co mu nedávám ty vitamínky, je protivnej a nervózní, závislák jeden. Bob to nevydržel a vyrazil na průzkum bytu s něžným voláním : "Ty kočko blbá, kam jsi zase vlezl" Když otvíral třetí dveře do skříně, zjistila jsem, že Lucián sedí v pelíšku na mým nočním stolku, vyděšeně kouká a rozhodně NEMŇOUKÁ! V ten moment Boba napadlo otevřít dveře od bytu, takže když jsem zavelela, že je to cizí kocour a vylezla z ložnice, narazila jsem na Boba, jak v pracovně civí na okno, kde za záclonou sedí mourovato-bílej kocour a furt dál bulí. Proběh Bobovi kolem nohou, jen si trouba spletl patro. Shodou náhod jsem navečer vyzvedávala u sousedky doporučení psaní ( náhoda jak Brno, neb ještě nikdy nám pošťák u sousedů nic nenechal) a sousedka si postěžovala, že jí noc před tím proklouzl kočičák ven a nemůže ho najít. Tudíž jsem byla informovaná, kocoura jsem okamžitě identifikovala. No, sousedka byla asi vyděšená - v půl šestý ráno jí klepe na dveře něco, co vzdáleně připomíná sousedku, na hlavě to má kohouta, na jedno oko to nevidí a na rameni to má kocoura. Ovšem toho správnýho kocoura !!! Tudíž místo leknutí se konala radost ;) Musím se smát ještě teď :-)