Cestovní horečka stoupá, nervy praskají...ach jo, já jsem plašan
Nemohla jsem dospat. Fakt. Od půl sedmý do osmi, než jsem vstala, jsem stihla třikrát dojet do Vídně, najít spoj z nádraží na letiště a nastoupit do letadla, dvakrát jsem probíhala letiště v Paříži a jednou jsem nastoupila na let do Johanesburgu. Stihla jsem taky v duchu přebalit kufr a překontrolovat všechny doklady. V jedenáct jsem chodila po bytě Bobových rodičů jak lev v kleci......Nakonec jsme konečně v jednu nasedli do vlaku....a protože všechno klaplo líp než mělo, pět hodin před odletem jsme už dřepěli v odletové hale ve vídni. No jo no. Paříž - ehm, nic proti francouzům, ale když jednou šipka směrem dolů znamená pořád dál rovně a jindy znamená dolů po schodech, něco není v pořádku. Ale terminály tam mají pěkné, ač jsme z nich viděli víc, než jsme chtěli. Jo, hodina a půl na přestup byla akorát. Jak se ukázalo při zpátečním letu, hodina je na přestup málo, zvláště má-li letadlo hodinu zpoždění ;) Deset a půl hodiny letu je k prdu. Ještě že hráli dva vcelku fajn filmy ač u jednoho neznám jméno. Jo durhej byl továrna na čokoládu (ehm, část jsem ho prospala a ze zbylé části jsem né všemu rozuměla - holt mě to čeká ještě jednou ;))) a taky nás dobře krmili, večeře i snídaně byli fakt super. Stala jsem se majitelkou modrých sluchátek a modrých klapek na oči ( ehm ,tak nějak dokonce dvakrát)..... A pak jsme vystoupili. Ale to už je asi spíš, nebo teda určitě, den jedna ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat