(5.1.2006)
Sodwana - noc hrůzy. Telefon nezazvonil, moskytiéra smrděla, ručník se pode mnou hrnul a bylo mi šílený vedro. Ovšem představa, že se to ho hnusnýho prostěradla dotknu čímkoli jiným než rukou byla tak děsivá, že jsem vydržela až do rána zabalená do pyžama a d ponožek..... Vzbudila jsem se kolem pátý a tak zhruba za půl hodinky jsem vytáhla i Boba. Stejně to tam bylo ošklivý a taky jsme nevěděli, jestli jsme zapsaný na ponor v sedm nebo až v devět . A měli bychom tam být půl hodiny před ponorem.... Na pláž jsme dorazili cca ve stejný moment, kdy tam dorazili instruktoři. Bohužel se ukázalo, že nás zapsali až na další ponor -no tak holt máme spoustu času..... A tak jsem se namazala krémem (mimochodem celou dovču jsem se potírala UV 40) a vyarazili jsme brouzdat po pláži A protože se první ponor zdrželi o hodinu, měli jsme opravdu spoustu času na pozorování spouštění člunů do vody a hlavně na výjezdy na moře - vlny totiž byly opravdu velký a řidiči museli hledat cestičku, aby se nepřeklopili. Většinou to byly potoápěčský čluny mířící na jeden ze tří útesů v okolí a na většině seděli podobně vykulení potápěči, jako jsem chvíli nato byla já.... A pak to přišlo - můj první opravdový ponor !!!!! Při soukání se do neoprénu jsme se s Bobem seznámili se dvěma opravdu milejma pánama - teda spíš jedním dědou a jeho synem. A i ti, stejně jako ostatní, nám naslibovali úžasnej ponor. Já se těšila, Bob si mysle o korálových útesech svý ( přece jen už toho potkal spoustu). A taky nás považovali za krásný exoty. Ovšem byli to jedni z mála, kdo věděl, kde je Praha :-DDDD No, a pak jsme dopřipravili, černoušci naložili naše flašky, žakety a pásy se závažím na náklaďák, my čapli masky a ploutve a vyrazili jsme k lodi...ehm, řeknu vám, ty vlny a ta jízda - ještě že jsme se hodně rychle překulili do moře, protože mi to opravdu, ale opravdu nedělalo dobře.... Ryb tam byla spousta, některý byly legrační, některý byly obrovský a nebezpečný, všechny byly krásný a barevný. Bob se o mně ukázkově staral abych si to mohla užívat, ale i tak jsem ryby brala jako něco navíc k tomu, že jsem furt sledovala jak plavu, kam plavu a jak moc se nadnáším. Potřebuju ještě víc praxe. Taky jsem si vydejchala vzduch dvakrát rychlejc než Bob a protože mi byla zima, zavelela jsem "nahoru".... ....Kdybych tušila, že ostatní budou pod vodou ještě víc jak pět minut a že bude ještě dalších pět minut trvat, než odjedeme, nahoru bych se nehrnula. Nebo bych možná zůstala plavat na hladině, protože to houpání člunu ve spojení s únavou, to fakt není dobrý....I když jako jedna paní jsem opravdu nedopadla - ta tam ležela opřená o kraj lodi a cestou zpátky ignorovoala všechno,, včetně záchranný vesty, což už bylo na pováženou. Prostě rozvinutá mořská nemoc po pár minutách na vodě... No a pak jsem se od Boba dověděla, že si toho mám vážit, protože na další takhle hezký ponor si budu muset počkat.... I on byl mile překvapenej z toho, co tam viděl. Ani né tak z druhů a množství, ale z velikostí fauny.... Prostě je to korálový útes v otevřeném oceánu, takže se tu mísí život korálových tvorů s rybama z otevřenýho moře a je tu dostatek živin. Prostě všechno byl větší, než byl Bob zvyklý. Hlavně obrovská moréna - ta byla opravdu luxusní. Tlustá a dlouhá (ehm, rozměr si netroufnu odhadnout, ale byla fakt obludná) a prej hodně nebezpečná. No, a tak zatímco já jsem to brala za samozřejmost, protože jsem opravdu neměla s čím porovnávat. Bob byl vcelku nadšenej a mně zlepšil náladu, protože jsem měla opravdu strach, že jde pod vodu jen kvůli mně..... Mimochodem, s nikým jiným bych pod vodu nešla, protože u Boba vím, že se o něj nemusím starat zatímco on se vždycky zvládne postarat o mně, což je moooooc příjemný :-) Uf....koukám, že den jedenáctý je nějak dlouhej.....momentálně je tak zhruba poledne :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat