spíš bych si představovala ten výlet jinak, než večerní útok na nemocnici.....
Mám strach ze smrti. Né tý mojí, ale mých blízkých. Teda, né že by se mně chtělo umřít, to ne, na to se mi na světě moc líbí, ale až na to dojde, už nebudu nic vědět. Smrt blízkých by mě moc bolela..... A teď nás doma vyděsil tatínek. Už minulý týden mu nebylo dobře a v sobotu mi volala mamka, že otec leží a odmítá vstát, protože se mu motá hlava...Proležel i celou neděli a když jsem s ním mluvila, říkal, že málem nedojel domů, protože neviděl na cestu, a taky, že do konce roku si nemůže vzít neschopenku, páč musí do práce.... Včera volala mamka, že je otec v nemocnici a večer jde na operaci. Dostane kardiostimulátor...... Když jsme večer dorazili do Krče s taškou nezbytností, dostali jsme vynadáno, že jsme měli přijít dřív, páč otec operaci odmítl, tudíž nespal a teď budem rušit. Prostě tatínkovi v nemocnici otrnulo a tep se mu vrátil do téměř normálu. A já jsem ráda, že je v rukou odborníků a že že vykřikuje, že jde dneska do práce, ač doufám, že ho nepustěj. A taky jsem ráda, že jsme za ním šli, i když dovnitř šla jen mamka s bráchou a zbytek (švagrovka, Rob a já) jsme čekali venku, páč to i tak tátovi udělalo radost. A taky se směju, protože jsem tátovi poslala dvě knížky a on mi Herriota poslal zpátky a nechal si Pratchettovi Malý Bohy. Jsem zvědavá, jestli to skousne. A vzhledem k jeho vztahu k církvi doufám, že mu ten smích či případné rozčílení snad neublíží ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat