Týden sedmadvacátý

žeby chobotnička?

Zuzka čutá čím dál víc. Nebo spíš - já jí čím dál víc cítím. Taky mě zase znova začala pálit žáha, což občasný dobře mířený úder či kop ještě vylepšuje ;) Jindy zase kope někde dole a já mám pocit, že už hodlá vylézt ven. A nebo že se počůrám. A sem tam kope všema směry, až bych si, nemít fotky z uzt, říkala, že má minimálně čtyři nohy a tři ruce. Prostě roste a sílí a čert ví, jestli už i nevymejlší, potvůrka malá ;) Zato se mnou to jde s kopce - pořád jsem plná elánu, spokojená a nadšená, ale už přestávám stačit fyzicky. Jakákoli předkláněcí činnost mě dostane do stavu funícího sentinelu, sem tam dokonce dumám, jestli by nebylo stylový sebou seknout. Z jednoduché práce, jako přebrat prádlo v prádelním koši, nastrkat ho do pračky a po nějaké době ho vyndat a rozvěsit, se stává malý sportovní výkon a je potřeba si následně významně odpočinout natažením nohou na stůl. Jo, křeče v nohách mě nechytají a mám takový pocit, že za to děkuju mojí a Bobově prozíravosti při nákupu novýho roštu do postele. Sice si ho musím polohovat sama a ručně ( žádná elektronika k nám do ložnice nezasáhla), ale i tak je to super !!! Jauvaj, ta potvůrka si vážně nedá pokoj !