Kdo je poslední?

Taky se ptáte?

Maminka mě to učila. Každý příchod do čekárny jakékoli ordinace byl zahájen větou: "Dobrý den, kdo je prosím poslední?" Nějak mě to od malička znervózňovalo, ba, přišlo mi to trapný. Chápu - je to jednoduchej způsob, jak zjisit svojí pozici v davu marodů. Ale já měla od mala problém říc nahlas i jen to Dobrý den. Sámo, že jsem se životem doooost vorazila a komunikovat i v davu cizích lidí je pro mně občas zábavou, ale otázku "Kdo je poslední?" nenávidím doteď.... Takže prostě přijdu do čekárny, rozhlídnu se, kdo tam sedí, a pak si prostě a jednoduše pamatuju, kdo tam byl, když jsem přišla a kdo přišel až po mně. Na řadu se procpu v momentě, kdy je ordinace plná těch, co přišli až pak. Jednoduchý, né? A taky si ušetřím to, co dneska předváděly dvě babičky před diabetologií, kdy se snažily z davu lidí, čekajících lautr na něco jinýho, zjistit, za kým půjdou..... Akorát se rozčílily :-DDDD , neb prostě ti, co čekali na krev, se neozývali, a ti co čekali k doktorce, zase v tom frmolu nevěděli, jestli jsou vážně poslední ;)