hurá, našel to

aneb konec hlavové kočičce

A je snad klid. Lucián poté, co při příchodu Zuzanky do našich životů, přišel o pelíšek, původně umístěnej na mým nočním stolku, opustil naštvaně ložnici. Spát v pelíšku na zemi je evidentně pod jeho úroveň a spát u Zuzky v postýlce jsme mu z naprosto nepochopitelnejch důvodů nedovolili (šmarjá, dyk je tam pod jejíma nohama půl postýlky volný ?!?!?!?) A do toho to prckovo noční pořvávání, furt se budí, klid žádnej. Ovšem asi před měsícem vzal ložnici, nás i Zuzku na milost a na noc se zase nastěhoval (do kočárku, autosedačky a na přebalovák nemůže, na gauči se paří a na hrací dece může bejt i přes den, né?). Bohužel, pelíšek na zemi ignoroval, Zuzčina postýlka zůstala tabu a tak skončil u nás v posteli. Úplně konkrétně mně na polštář. To by mi tolik nevadilo, ani to, že sice počkal, až usnu a lehl si navolný místo a postupně mě z polštáře vystrkal. Co mě ale štvalo, byl to, že při kojení odmítal uhnout a tvářil se ukřivděně, že si ten polštář nárokuju. Bob tyhle boje neprožíval a kdykoli jsem říkala, že musíme pořídit něco v úrovni našich hlav, na co dáme pelíšek, tak nějak zabručel, že jako jo. Bob to neprožíval do momentu, než kočičákovi došlo, že v noci nacvičujem jen já a Zuzka, Bob zůstává nehnutě :-DDDDD Ehm, od tý doby disponuju pravomocí přitáhnout domů cokoli, co Luciána z postele odstraní, takže už tři dny má Bob vedle hlavy škrábadlo s plošinkou, na které dřepí Lucíkův pelíšek. A světe div se, už druhou noc Lucián ignoruje polštáře a spí ve svým!!!! Třikrát hurá mé genialitě :-DDDDD