Tomu se říká fofr ...

...aneb profi rodička nastupuje


Každá budoucí matka, plánující si přirozený porod bez všech těch civilizačních vymožeností, jako jsou nástřihy, klistýry, holení, oblbováky a epidurály, by mi mohla závidět. Zatímco většina si musí tohle vyhádat a vybojovat, já, která jsem o to ani nestála, jsem to měla krásně napřírodno.   
V pondělí jsem odmítla zůstat po kontrole v porodnici, v úterý ráno jsem zvládla kadeřníka, pak jsem zvládla kecat na netu a ještě sdělit kolegyním ve zbroji, že po koupeli mi křuplo v břiše, bolí to jak čert, lezu po zdi, ale zatím jen po deseti minutách, takže jsem zavolala Boba - sice nemusí spěchat, ale vyrazit bychom měli.
Naštěstí spěchal a jediný zdržování bylo, že jsem odmítla jet bez oběda - takže jsem si ohřála polívku ( asi to byla chyba ;) ), snědla jí a vyrazili jsme. Kontrakce půl hodiny po deseti minutách - přesně to, kdy bláznivý prvorodičky vyrážej a přitom je to naprosto zbytečný a brzo, neb většinou podobná fáze trvá několik dalších hodin.
Abych se necítla při příjezdu tak provinile, kontrakce se zkrátily na sedm minut a na příjmu jsem jim předevedla dvě po pěti minutách. Doktor se mnou licitoval, jestli už na sál, nebo ještě na pokoj....pak řekl, že by se to tak za dvě hodiny mohlo rozjet a že na sále je volno. Porodní asistentka i já jsme na přípravně u monitoru vyhazovaly Boba, že má ještě tak dobře hodinu i víc čas..... prej jsem vysmátá a v poho. Hned tak to nebude.
Naštěstí se nedal. Během patnácti minut na monitoru jsem při kontrakcích málem umřela, málem vyzvracela onu slavnou polívku a málem přestala miminko chtít. Pak mi řekli, že 6cm je tak akorát na epidurál a že za chvíli zavolají anesteziologa, a že do půl hodiny je tady Za dvacet minut jsem zařvala, přiběhly dvě asistentky, sdělily mi, že epidurál nestihem, páč jdeme tlačit.   Za dalších sedm minut dorazil anesteziolog, podíval se na Zuzku, pogratuloval a jel domů ;)
Suma sumárum- cca 4 hodiny doooost hnusnejch bolestí, žádnej klistýr, žádný holení, žádnej nástřih, žádný léky, jen v nestřeženej okamžik oxytocin. Teď, když si na to tak vzpomenu - tak v první řadě - přežít se to dá, páč jsem to zcela evidentně přežila, a tu bolest si už vlastně ani nepamatuju..... tak nějak si vzpomínám, že jsem byla chvíli sprostá, chvíli jsem kničela a co chvíli jsem vydávala pomatené příkazy typu: budu zvracet - mám dojít pro něco?- né, nikam nechoď, neumím zvracet - ale je mi zle - tak já něco přinesu, mám? - já nevím, ne, jo, radši ne, načež přešla kontrakce a následovala moje omluva, že jako blbnu.    Opakovalo se to několikrát na téma - mám zavřít dveře?, mám někoho zavolat? chceš si lehnout, stoupnout, chodit?
   Jo, a časově? V jednu vana, ve čtvrt na dvě první šílená kontrakce, ve třičtvrtě na dvě třetí šílená kontrakce = telefonát Bobovi, v půl třetí jsme vyrazili do porodnice, ve tři jsme byli na přijmu a v půl pátý vykouklo naše zlato..... Příště jedem, až mě jednou píchne.    Jo, a prej bych mohla rodit profesionálně - měla jsem toho doktora zakousnout :-D