A zase jsem ta zlá já

fakt príma, se na to můžu..... že já jí pořád tak statečně někam zvu, když vím, že to zase skončí stejně
Pořád dokola: -Děkuju za pozvání, ale s malým nemůžem spát ve stanu -To je v pohodě, můžete spát v chalupě -Tak mi přijedem, může i manžel? -Samozřejmě, pozvání je i pro něj -Ale on bude mít sraz se spolužákama, sama nejedu -Jak myslíš, rádi vás uvidíme, ale když to nepůjde, tak se nedá nic dělat -Teď mi psala I., že tam nebude. Tak já taky nejedu, protože bych si neměla s kým povídat, když tam budu mít děti... NO, TAK NEJEZDI, KOZO, ale děti tam budou mít i jiní. Jenže člověk s tím nic nenadělá, když se někdo štyluje do role chudinky, co má děti, které nadevše miluje. A závěr? Tohle mi přišlo včera: Cau, na tu pařbu neprijedeme, nemame cas, manžel ma ten vikend sraz se spoluzakama. A ty pry taky nemas cas, aby ses za mnou nekdy stavila a abysme s holkama udelaly rozlucku, protoze klasicka rozlucka se dela bez partnerů odjakziva, tak me to docela mrzi, protoze po hospodach chodis... Ale uz to neresim, mam jiny starosti. Malej ma docela zlej uraz a nevim, jak na tom bude a jestli bude ok, budu rada, ze je ok a nebudu riskovat, ze se mu neco stane nekde v cizim prostredi, kde budou divoky lidi. Diky za pozvani a uzijte si to. Pa A. No nic, se divím sama sobě, že jí ještě někam zvu..... a furt poslouchám, že se nestavím. A když řeknu, že se stavím, tak se jí to nehodí, protože chodí na prcházky, malí spěj, my chodíme pozdě, odcházíme brzo...už toho mám FAKT plný zuby. Chce se mi brečet.