nejen že se neumím oblíc, ale já už neumím ani řídit
Ta moje laktační psychóza už začíná bejt i životu nebezpečná.Jsem z toho trošku vedle....dostala jsem se totiž do situace, kdy jsem byla naprosto nebezpečná okolí, z vlastní blbosti a ještě by viníkem nehody byl ten za mnou. Klepu se ještě teď. A stydím se. Je mi fakt hrozně.... A cože jsem vyvedla? Omylem jsem si v Hostivaři zapla tempomat. Na silnici, kde je to samej semafor. V levým pruhu. No co, spíš malá pitomina, že? Tempomat se dá vypnout různejma způsobama - nejšastějš sešlápnu brzdu nebo spojku. No, a já debil jsem si vybrala tu brdzu.... ...jenže jsem zapomněla, že nejsem na dálnici ...jenže jsem zapomněla, že ty brzdy jsou pěkně ostrý (většinou příjemná záležitost) ...jenže při tý padesátce to auto poměrně dost poskočilo a málem chcíplo ...jenže já když se leknu, šlapu na brzdu (ve většině situací se to docela hodí) No, prostě jsem zastavila. Na místě. Bez varování. V tom levým pruhu. Panu řidičovi zelený Fabie za mnou budiž chvála, že má postřeh, fakt nejel víc než těch padesát a rozestup měl dostatečnej. Doklouzal ke mně a ducnul do mě snad i míň, než občas ťukám já při parkování do řady aut. Vylezli jsme oba. Já zelená, s máslem na hlavě, vykulená a omlouvající se. On zelenej, vyděšenej a nechápající. Auta jsou v pořádku, on i já jsme v pohodě odjeli, nikde ani škrábanec. Jen já se ještě dalších pět kilometrů klepala jak osika. A pořád ještě musím chvílema zhluboka dýchat. Tohle se mi ještě nestalo A doufám, že už nikdy nestane.
Žádné komentáře:
Okomentovat