sem s ním, nebo mě klepne
Uf, začíná to bejt náročný - Knedlík vyžaduje neustálou pozornost a na chaloupce v Jeseníkách jsem se nezbláznila jen proto, že tchýnča zasahovala včas a účinně ;) Přes den se dožaduje pozornosti, nejlíp nošení na ruce a dělání ksichtů od osob nenosících ;) Lítání nad hlavou je taková drobnost, co by měla bejt samozřejmá a ksichty a opičky jsou norma. Biceps mám jak Schwarzeneger, ne-li větší. Ovšem to je prd proti nocem - že kojím v osm na uspání a v jedenáct poprvý, to beru, další kojení ve dvě a ve tři taky, dokonce i mírné komplikace - pobrekávání po odložení zpátky do postýlky- by se daly s dudlíkem snést. Ovšem tancovat indiánský tance od tří do čtyř v kuse, přerušovat to pouze kojením, aby na závěr bylo úspěšný zpívání, to už je moc, hlavně pak, když se příšera za hodinu vzbudila znova a pokus se málem opakoval. Od šesti pak spala dvě hodiny. Další noc byla podobná, jen tance byly dvacetiminutový a kojení co hodinu od tří do osmi. Třetí noc jak když těm prvním dvěma z oka vypadne, jen dvakrát jsme dostali šanci spát hodinu a půl. Následek ? - každý ráno prokaděný plínka, bodýčko, spacák a to jsem průběžně třikrát přebalovala - načuřená příšerka, která od probuzení pobrekává a tváří se jak puchejř -zdrchaná matka, s kruhama pod očima, která už neví, co jsou to čtyři hodiny spánku v kuse ;) Takže moc doufám, že situace je jen dočasná a jedná se (konečně) o vytoužený zub. Jen se obávám, že za posledních pět týdnů doufám už potřetí, situace je zatím čím dál horší a zub nikde ;) Asi mě brzo klepne.
Žádné komentáře:
Okomentovat