Dyk to říkám pořád, že Homolkovi jsou proti nám normální
Tak nás čeká veselej víkend. Budeme slavit narození mojí krásné neteře. A protože je to veliká událost, bude veliká i oslava. Bratr se švagrovkou sezvali příbuzenstvo jak na svatbu ( cca 28 lidí) + horu kamarádů. Trošku ztratili přehled, koho všeho pozvali, a hlavně vůbec nemají přehled, kdo z pozvaných dorazí. Zato mají přehled, že koupili dvě kýty, že po naší oslavě tam zbyla hora džusů a pět litrů červenýho, kde vezmou pípu, gril a sud. V čem ovšem naše rodina jasno nemá, je, jak tam pojedeme. Je nás šest (naši, my a švagrovci) - teda vlastně sedm, ale neteřinka je dost podměrečná, a jak to tak ještě před deseti minutama vypadalo, jeli bysme pěti autama. (parkování je tam tak na osm, přičemž hosté dorazí v sedmi autech) Otec je na služebce a nechce se vracet do Prahy, je to zajížďka. Bob je na služebce a nestihne se vrátit do Prahy. Dorazí rovnou a až v sobotu. Švagrovka s bratrem a malou se tak tak vejdou do auta se psem a kočárem. No a zbývám já a matka. Jenže matka nemůže počkat do půl pátý, až dorazím z práce. Je to ztráta času. Musí jet sama a strávit dvě hodiny nakupováním v hypernově. Můj návrh, že by nakoupila v Praze v jiným supermarši, byl odmítnut syčením, páč tam nemaj dobrej chleba, musela by se táhnout s věcma domů busem(mami, já bych tě vyzvedla rovnou tam a pro zbytek ještě sjedeme domů - néééé, néééé, néééééé) Takže matka pojede už ve tři, sama atuem na zimních kolech. A já se teda pokusím narvat k bráchovi do auta, poté, co po zbytku rodiny rozdám tašky a další nezbytnosti, co je potřeba přesunout. Pomoc, pomoc, pomoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat