Někam se řítím

a nevím kam, jen vím, že horší to už fakt nebude

No jo, tak jsem na podzim vyměkla a na neustálé naléhání dcery a na žádost jejího otce jsem zkusila naposledy zachránit rodinu.... Už když se stěhoval zpátky jsem tušila, že to nebude mít dlouhé trvání, ale nikdy bych si neodpustila, kdybych to nezkusila. Někde hluboko vzadu přetrvával pocit, že přece nemůže být tak zle a že jestli se chce vrátit, něco se změní. První měsíc byl rozpačitej, ale spousta věcí se hnula k lepšímu a skoro dva měsíce jsem byla spokojená. Jo, nebylo to ideální, ale život to byl příjemnej a takhle bych dokázala žít....jenže se to zvrtlo, pomalu a nenápadně jsme se dostali tam, kde jsme byli. Poctivě, poučená z minula, jsem hlásila, co mi vadí, snažila se říkat, co bych chtěla.....ale když si někdo myslí, že je skvělý a já mám být ráda, že ho mám, tak tohle moc nevnímá... A je to tady, v úterý mám schůzku s právníkem a doufám, že to nabere rychlý spád. Jsem ráda, že jsem to ještě zkusila, protože poslední kousek pocitu, že mu křivdím a že to oba můžem ještě zlomit, je pryč. Zmizel pocit, že ho mám pořád ráda. Zbyla jen bolest a ublížení a pochopení, že lidi se opravdu nemění a že můžu tisíckrát vědět, co je manipulace a jak se jí bránít, stejně se v tom žít nedá. Jen kvůli Zuzce je mi to líto. Za sebe už brečím jen proto, že jsem ztratila spoustu času a že se mi rozpadl sen a tak nějak životní náplň, neb jsem udělala přesně tu chybu, kterou jsem udělat nechtěla - mým životem se stala rodina. Teď hledám práci a bojím se, jak to sama všechno zvládnu. Čeká mě velká změna a mám, jako pokaždý, hroznej strach. Ale zvládly to jiné, zvládnu to taky. MUSÍM.