Jenže to bych zase musela odpoledne domů, abych jí vzala a donesla spravit. Takhle se to jevilo šikovnější - deset minut jí odnesu v ruce, v práci leží na stole a odpoledne zase deset minut k opraváři zvládnu. Ale to bych nesměla bejt já, jak říkával dědeček: šikovná jako hrom do police.
Prostě a jednoduše jsem zakopla. To se mi stává často, ale usilovným máváním a vyrovnáváním to vždycky ustojím. Ale ta kabelka..... Nejen že jsem to nevyrovnala a spadla, ale ani jsem nestihla tu příšernost pustit, takže jsem nespadla na kolena a ruce, ale natáhla jsem se na břicho.
Chvála všem mým bývalým tělocvikářkám a trenérům, ač nešika, tak dřevo nejsem - spadla jsem do báječné kolíbky, takže kolena a obličej jsou v pohodě. Akorát při zpětném houpnutí jsem se pěkně bouchla do brady. Docela dost to bolí a nechci vědět, jak by to vypadalo, kdybych žuchla na ten ksicht a bradu rovnou.
Ani nevím, jestli jsem okolojedoucí řidiče vyděsila nebo pobavila, chodci kolem naštěstí žádní nebyli. Jejich mínus, mohli se smát, až by se za bříško popadali. A taky mě mohl někdo zachránit. Jenže jsem se musela zvednout sama. Všechno jsem zvládla, vstala, málem se rozbrečela a vzdala cestu do práce, ale krizi jsem překonala a statečně jsem v mokrém a špinavém kabátě vyrazila k dálnici, kde mě nabírá auto směr práce
No, kalhoty jsou v pohodě, kabát osychá na věšáku a já jdu umejt kabelku. Je jak prase. Dobře jí tak, stejně za to všechno může ona !!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat