Furt ve střehu

aneb doprdele taky to mohli někam napsat ;)

Když jsem se v pondělí ocitla po vystoupení z vagonu se Zuzkou na nástupišti metra Můstěk B a zjistila jsem, že jediná úniková cesta pro kočárek - eskalátory ven, je zavřená, málem mě kleplo. Holt žádnýho kreténa nenapadlo, že by nějaká matka s kočárkem považovala Můstek za schůdnou stanici (v mém řazení patří do stanic, kde sice vystoupím, leč nenastoupím), a tudíž jí tohle opatření trošku naruší plány. Zpátky na tu stranu, kde bych vynášela kočár jen asi osm schodů se mi nechtělo, tak jsem Zuzku i s vozítkem čapla rovnou a vytáhla jí na tu středovou rampu k přestupu a nadávala u toho jak špaček ;) Ovšem ukázalo se, že proti tomu, co potkám od den později, je tohle naprostá legrace. Dneska mi to tiž šlo málem o život ;) Bejvalá Delivta je teď Billa. Sice to na sobě nemá napsaný, ale je to tak. Na první pohled se nic nezměnilo, jen zcela evidentně ubyl počet pokladních.... v sámošce už snad nikdo nenakupuje, ono skoro ani není kde, půl prostoru je zacpáno lidma, co stojí asi šest front na dvě pokladny. Lidé nadávají sobě i dvěma nebohým pokladním..... ...já nenadávám nikomu, do fronty jsem se nachomejtla jakžtakž včas, už jsem na řadě. A Zuzka spí, takže ani nikam nespěchám..... Pokladní markuje můj nákup a při pohledu na rajčata a papriku mi hlásí, že jsem to zapomněla zvážit. Nevím, kdy jsem tam byla naposledy, ale zase tak dlouho to není. Váhy bejvaly na pokladně a nikdo si sám nic nevážil. Jenže změna je život - ale jak tu změnu poznat, to už mi nikdo neřekl..... žádná cedule "zvažte si sami" se nekonala, a číslo váhy v kolečku na cenovce mi jaksi uniklo. No, naštěstí dav za mnou byl natolik napruženej na pokladní a sám na sebe, že mě nikdo neinzultoval a nad půlminutovým zpožděním mávli velkoryse rukou ( ti, co se už blížili na řadu, ti co tam ještě půl hodiny pak stáli, ti to neviděli ;) ). Takže dneska je v podstatě úspěšný den - přežila jsem ;)