Néééé, my už jdemeéééé

aneb sousedčin kocour nás miluje

Ještě dvě takový rána a infarkt mě nemine.... Ráno jsem Zuzce zapla kolotoč a stihla jsem sprchu a s Bobem snídani. Když se šel Bob šlechtit, zasedla jsem v 7:10 k počítači a čistě náááááááhodou jsem koukla z okna a i přes to, že kvůli šílený jedli skoro nic nevidím, , mě málem šlehlo... Vymetený parkoviště a mezi větvema se míhaj panáčci ve žlutejch vestičkách.... zařvala jsem na Boba, hodila na sebe bundu a boty a s mokrou hlavou, ktrátkejma teplákama a koženejma botama na modrobílejch pruhovanejch ponožkách jsem vylítla z bytu. Cestou jsem zakopla o sousedčina kocoura, kterej nezaváhal a skočil dovnitř (jakože k nám) a vylítla jsem před barák. Venku jsem pánům u odtahovýho auta sdělila, že já si beru tu černou fabii a pro tuhle oktávku přijde za chvíli manžel. Přeparkovala jsem o 200m, doběhla k baráku, tam jsem oněm pánům řekla, že manža už s oktávkou odjel a ten Yaris že není náš, což jeden komentoval "já bych tohle taky nechtěl" a vesele začali nakládat ;) Já dorazila domů. Chvíli jsem dumala, jestli se mi ten kocour zdál nebo nezdál, alel pak jsem našla Luciána pod postelí a tak jsem vyrazila hledat vetřelce ; ) .....ty kočky fakt uměj zmizet, že už jsem to chtěla vzdát, , alel nakonec jsem mourka našla napresovanýho za starou mikrovlnkou u topení.... Auta nám neodtáhli, kocour už je u sousedky, já jsem vychladla a Zuzku přestal kolotoč bavit asi tři minuty po mém návratu od sousedů - čímž bych dnešní ráno označila za úspěšný, leč opakovat to častějš fákt nemusím.