Jsem unavená

naprosto totálně unavená

Padla na mě únava. Jarní únava v kombinaci se třema dny v penzionu s maminama je vražedná kombinace. Čtrnáct mamin, čtrnáct mimin, třikrát bazén, vínko, děti v herně i dýl, než jsem tam byla já, všude hluk - prostě horor. Už se těším na příště :-D Co mně ale opravdu unavuje je, že mě pořád někdo tlačí do role, ve které se necítím být a mám proto potřebu se neustále obhajovat. Nechávám své dítě jíst samotné - "já bych na to neměla nervy" "nají se?" " není na to brzo?" Nechala jsem své dítě jezdit samotné na kolotoči a na autíčkách - "samotnou?" " ty jsi cvok" " to mně by ani nenapadlo" Chci nechat Zuzku na noc u babičky a v červnu se chystám na celej samostatnej víkend - "je ještě malá" " to já své dítě zatím nikomu přes noc nesvěřím" Nechala jsem své dítě brečet, abych ho naučila spát a taky mu ukázala, že né všechno si může vybrečet. Praktikuju to opět, neb procházíme citlivýma chvilkama - sklidila jsem pár znechucených pohledů Včera jsem se dověděla, že pořád srovnávám se Žanetkou a že to jsou přece dvě rozdílné holčičky. Musím si pořád hlasitě opakovat - NEJSEM KRKAVČÍ MATKA, jen nejsem tak úzkostlivá, jako většina maminek kolem. Snažím odhadnout schopnosti mé dcery a podle toho se zařizuju, odhaduji možná rizika a snažím se je minimalizovat. TAkže - Zuzka se nají. V pohodě. Sní toho hodně, valnou část lžičkou, je spokojená a ten bordel mám pak za chvíli uklizenej. Mám na to nervy spíš než na přetahování se lžičkuo a utírání kaše ze stropu (nějak se krmit nechce nechat) Na kolotoči Zuzka seděla jak přikovaná, držela a moc se jí to líbilo. Po testovací jízdě jsme zkusily i trošku divočejší autíčka. Seděla, nevystupovala, vypadnout nemohla a moc se jí to líbilo. Celé noci spí, takže si ani nevšimne, že tam nebudu a celej víkend určitě s tatínkem zvládnou. Bude jí tou dobou šestnáct měsíců, žádný mimi přilepený mamince na prsu. Od momentu, kdy jsme zavedli vyřvávání (v podobě Zuzky nic děsivýho) mám doma jiný dítě - vyspalý, veselý, usměvavý já jsem taky vyspalá a usměvavá A hlavně - ano, srovnávám - neteř je jediný starší dítě, u kterého můžu sledovat, jak všechno probíhá a přibližně si odhadovat, co kdy přijde. Taky srovnávám s dětma z diskuse. Ale nehroutím se, nekácím a nedělám to podle nich, jen mi to pomáhá rozhodovat se, co udělat, jak se zachovat a na co se připravit. Uf, jsem si to tu musela sepsat. Už jsem si fakt zčínala připadat jak hydra.