Nejdřív myslet

nejdřív myslet, nejdřív myslet
No, tak to se mi zase něco povedlo. Báječný večer, báječní lidé, kamarádka slaví narozeniny a já nic netuše o ní pronesu něco, co jsme s Bobem říkali nejednou a najednou je kamarádka zticha, v očích slzičky a že prý to o ní říkám pořád a že jí to vadí................... Jo, když se na to koukám, může si to vykládat i jinak, než to bylo míněno. Ale vždycky se na to téma jen usmívala a nikdy nic neřekla. Až včera. Prostě jsem se trefila do výbornýho momentu - ve špatný čas, na špatným místě, před špatnýma lidma. BUM. Výsledek? Zamklá oslavenkyně se slzama v očích nořící se do depresí hloubš a hloubš, zamklá ryba se slzama v očích, která v noci nespala a řešila, jestli to má řešit nebo nechat plavat. Život je boj - já, nekonfliktní pokrytec, který se vždycky snaží vyhnout přímé kritice, který nikdy nikomu nepohaní nic, z čeho je nadšený a nikdy si nepřidá, když je někdo z něčeho nešťastný ( vždycky buď jen konstatuju, že já bych to tak neudělala či utěšuju, že to není tak hrozný), já která nikomu nezkritizuju ani tričko, pak vyrobím takovouhle krpu. Tak teď nevím, jestli ty konflikty nevyvolávám, protože je neumím řešit, nebo protože je nevyvolávám, neumím je řešit. Neumím si říc - jo, řekla jsem něco, co o sobě ví, ale nechce to slyšet. Je to její problém. Říkám si - ach jo, ona se v tom topí a já jí přileju. Teď mi v mejlu visí dopis - poděkování za hezký večer a já si házím korunou, jestli tam mám nechat doušku, že se omlouvám a žě mě donutila se zamyslet, nebo ten řádek prachobyčejně smazat a nechat to jen jako dík. Babo raď. Anebo klidně kdokoli....